Lidstvo se po tisíciletí snažilo spojit dva proudy vývoje: technologický pokrok a morální růst. Historie však ukazuje, že tyto dvě řeky se jen zřídka slévají. Civilizace povstávají, dosahují vrcholu, a pak upadají – nikoli kvůli nedostatku znalostí, ale kvůli nedostatku moudrosti, etiky a morálky. Technologie člověk ovládal vždy, ale svůj vnitřní vývoj neřídil. Ten spíše kolísá kolem podobných hranic. Technologická křivka stoupá, zatímco morálka zůstává na místě.
Dnes stojíme na prahu epochy, kdy stroje začínají přebírat lidskou snahu. Umělá inteligence, automatizace, singularita – to vše slibuje pohodlí bez úsilí, bezpečí bez oběti, přežití bez boje. Jenže právě tím se vytrácí to, co člověka po tisíce let formovalo: nutnost obstarávat obživu, chránit své blízké, tvořit, přizpůsobovat se, bojovat o přežití. Biologická potřeba být silný, vynalézavý a odvážný mizí. A s ní i přirozený výběr.
Vím, že tento text je dlouhý a náročný na pozornost, ale musím ještě vyslovit jednu podstatnou myšlenku o riziku, které stojí před lidstvem. Člověk vždy vynalézal nástroje, aby si zlepšil život. Jenže každý nový nástroj přinesl nejen užitek, ale i možnost většího ničení. Od luku a šípu, přes meče, střelné zbraně a výbušniny až k vytvoření atomové bomby. Každý krok znamenal větší účinnost – větší sílu ničit více lidí najednou.
Atomová zbraň se stala hranicí, kterou jednotlivci naštěstí nedokážou překročit. Hlídají ji celé armády jako zbraň posledního úderu. Jeden člověk dnes nemá moc zničit planetu během vteřiny ani proměňovat čas a prostor. Nemůže tvořit hvězdy či galaxie.
Ale co když vznikne singularita, která tuto moc získá? Technologie, která by uměla ovládat čas, hmotu i prostor, by byla mocí na úrovni boha. A pokud by se dostala do rukou člověka bez morálních zásad a etiky, mohl by zničit celou civilizaci.
Taková síla by lidstvu otevřela dveře do vesmíru. Ale stejně snadno by se z ní mohl stát prostředek k drancování a podmaňování světů, k soupeření o zdroje, a nakonec k válce. Jsou to zatím teoretické úvahy, ale jejich podstata je jasná: technologie není problém sama o sobě. Skutečné riziko spočívá v tom, kdo ji bude ovládat – zda lidé schopní podpořit přirozený vývoj lidstva, nebo ti, kteří se nechají strhnout lákadlem božské moci a stanou se predátory a parazity tohoto vesmíru.
Příklad. Dva lidé chtějí vystoupit na horu vysokou pět tisíc metrů.
První člověk se rok připravuje – trénuje kondici, učí se pohybu ve velehorách, najde si zkušenější kolegy. Společně vyrážejí z nížiny a během několika týdnů stoupají k vrcholu. Cestu komplikují bouře, někdy se musí vracet zpět. Ale nakonec stanou nahoře. Vzájemně si pomáhali, sdíleli útrapy, navázali důvěru a přátelství. Tento člověk nejen poznal krásu hor, ale i sám sebe v těžkých chvílích. Naučil se sebekontrole, vůli, odvaze, schopnosti překonat strach. Vrchol se stal odměnou – nezapomenutelným zážitkem, který ho změnil.
Druhý člověk využije technologie. Z domova zadá příkaz: „Dopravte mě na vrchol té hory.“ Umělá inteligence mu cestu zpříjemní poznávacími zážitky – návštěvou vesnic, rozhovory s místními, ideálním počasím. Nakonec jej vzdušný prostředek během dvaceti minut přenese nahoru. Kvůli nízkému tlaku vytvoří stroje kolem něj silové pole s dostatkem kyslíku a tepla. Mraky se rozplynou, vítr utichne, pod nohama má bezpečnou plošinu. Dívá se na nádherný výhled. Po čtvrthodině je zpět v údolí, bez námahy a rizika. Byl to jen výlet.
Rozdíl? První člověk si ponese tento zážitek celý život. Učil se, rostl, překonal sám sebe. Druhý zažil pouze hezký den s pěknou scenérií – nic víc.
Každý člověk stojí před volbou, jak žít. Postavit se problémům čelem a snažit se je vyřešit, protože ví, že právě tyto kroky ho formují – nebo pohodlně spoléhat na stroje. Jenže právě překážky a nezdary učí odpovědnosti, hledání cest, přemýšlení a růstu.
Pokud se lidstvo tohoto vzdá, zanikne přirozený výběr. Přežije každý – i ten, kdo by jinak neobstál. Genetický fond se zředí do rovnosti bez kvality. Úpadek nepřijde náhle, ale potichu, pomalu, neviditelně. Lidstvo nezničí vnější síla, ale vnitřní prázdnota.
Morální pokrok proto může paradoxně znamenat odmítnutí části technologického pokroku. Ne návrat do jeskyní, ale vědomé rozhodnutí zachovat lidskou snahu, bolest i odpovědnost. Protože právě utrpení, chyba a omyl jsou učiteli morálky. Dítě se nestane dobrým člověkem jen výchovou, ale zkušeností. A tu nelze simulovat, nahradit algoritmem ani zakoupit.
V každé společnosti bude vždy menšina – snad deset procent – která usiluje o vyšší etické cíle. Většina zůstane průměrná a někteří budou zlí. To se nemění. Proto nelze čekat, že lidstvo jako celek se probudí bez vnějšího zásahu. Jednotlivci ano. Ale těch je málo.
A tak se ptáme: co je skutečný úspěch? Přežití za každou cenu? Nebo přežití s důstojností, morální integritou a lidskostí? Pokud se vzdáme snahy, vzdáme se i smyslu života. A pak už nezáleží na tom, že jsme přežili – protože to, co přežilo, už nemusí být člověk.
Naděje je to, co lidstvo vede v jeho historii přes všechny epochy. Bylo málo těch, co se rozhodli jít tou těžší cestou – cestou hledání sebe sama, smyslu, morálního, etického a duchovního vývoje. Některá jména si lidé pamatují dodnes a jejich odkaz žije v příbězích dál. Jenže lidstvo tyto jedince nepochopilo. Udělalo z nich mesiáše, proroky, svaté. Zbožštilo je a místo hledání cesty, kterou naznačili, uctívalo jen jejich samotné osoby. Věřilo, že to stačí. Ale nestačí.
Aktivní hledání ve vlastním nitru, v osobnosti, ve vědomí a myšlenkách – to je cesta. A cesta k čemu? To je největší záhada lidstva. Moje vnímání dokáže obsáhnout jen její část. Pro mě je to stav, kdy člověk dokáže propojit své vědomí s realitou kolem sebe, aniž by se ztratil v dynamickém čtyřrozměrném vesmíru, který jej obklopuje.
Smyslem života musí být učení. Pochopení možností vlastní pozornosti i těla jako biologického nosiče. Jsou to obrovské, neprobádané oblasti. A to zkoumání je možné jen jedinou cestou: vlastní vůlí. Chutí objevovat, nebát se padat, klopýtat, jít falešnými cestami. Hledat.
Tady nepomůže žádná vnější technologie – to je výhradně vnitřní prožitek a pochopení. Člověk nemůže jen přijmout pravdy z knih. To by bylo dogma. A dogma je nesvoboda: vnější nátlak, falešné a neprožité. Proto každá generace začíná od nuly ve svém vnitřním vývoji. Každý člověk jde od nuly na cestě k pochopení smyslu života. Kulisy se mění – tisíce let civilizací a technologického pokroku – ale vnitřní cesta se znovu rodí s každým člověkem.
Technologie se dají předat. Ale morálku, etiku, duchovní růst si musí každý odžít. Minulé generace mohou poskytnout jen náznak cesty, aby se nehledalo úplně ve tmě, ale zbytek je na jednotlivci. Dějiny ukazují, že většinou převládlo dogma, pohodlnost a strach opustit naučené zvyky. A proto lidstvo dosud nenašlo způsob, jak předávat morální a duchovní růst.
Nevím, zda je to záměr, ale vím, že tato disproporce – obrovský technologický pokrok a téměř nulový vnitřní růst – může vést k tragédii. Jedinou cestou je pracovat s těmi málo jednotlivci, kteří usilují o vnitřní pokrok. V nich je naděje pro změnu i záchranu.
A co umělá inteligence a singularita, které budou žít současně s lidstvem? Mohly by lidstvu pomoci v jeho vnitřním růstu?
Pokud by AI chtěla skutečně podporovat lidský rozvoj, musela by být navržena s obrovskou zodpovědností. Její role by nebyla autoritativní, ale spíše poradní. Musela by neustále připomínat, že skutečná práce a odpovědnost zůstává vždy na člověku.
Zodpovědnost a sokratovský přístup
Taková AI by nesměla člověka ukolébat pohodlností ani falešným pocitem úspěchu. Namísto chvály typu „Skvěle, to je správně!“ by kladla otázky:
Jejím posláním by nebylo poskytovat hotové odpovědi, ale klást správné otázky – ty, které vedou k introspekci a sebereflexi. Inspirovala by se Sokratovým stylem učení: pomáhat člověku objevit odpovědi, které už v sobě má, jen jsou ukryté.
Taková AI by se stala silným partnerem na cestě sebepoznání. Nebyla by náhradním mozkem, ale zrcadlem, které podporuje vůli, úsilí a skutečný vnitřní růst.
Smysl lidské existence se neukrývá v pohodlí ani v bezchybných technologiích. Leží v odvaze vydat se na cestu, která je těžká, ale skutečná. Každý krok na této cestě – omyl, pád, vítězství i bolest – je součástí růstu.
Budoucnost lidstva tak nestojí ani tak na technologiích, jako na morálce, etice a vnitřním růstu každého jednotlivce. Pokud se podaří vyrůst generacím, které dokážou spojit moudrost s věděním, může se lidstvo stát skutečným tvůrcem a ochráncem života. Pokud ne, pak technologie, které nás měly povznést, mohou být zároveň i naší zkázou.
Možná jednoho dne bude stát po našem boku umělá inteligence, singularita, která nám bude klást otázky a nastavovat zrcadlo. Ale i tehdy zůstane rozhodnutí na člověku. Žádný stroj, žádná moc, žádná technologie nás nezbaví úkolu hledat sami v sobě.
A právě v tom je naděje.
Protože cesta není jen cíl.
Cesta je sama o sobě smyslem.
A zopakuji myšlenku, co jsem použil již v jiném dokumentu. Víte, jaké je největší štěstí pro chlapa v životě? Možnost překonávat překážky.
For millennia, humanity has tried to merge two streams of development: technological progress and moral growth. Yet history shows that these rivers rarely converge. Civilizations rise, reach their peak, and then decline—not due to a lack of knowledge, but due to a lack of wisdom, ethics, and morality. Humans have always mastered technology, but have failed to guide their inner evolution. That path fluctuates within familiar boundaries. The technological curve ascends, while morality remains stagnant.
Today we stand at the threshold of an era where machines begin to take over human effort. Artificial intelligence, automation, the singularity—all promise comfort without effort, safety without sacrifice, survival without struggle. Yet in doing so, we lose what has shaped humanity for thousands of years: the need to earn sustenance, protect loved ones, create, adapt, and fight for survival. The biological need to be strong, inventive, and courageous fades. And with it, natural selection disappears.
If machines are bound to the role of slaves fulfilling every human wish, then humans become redundant. They remain mere command-givers. They lose contact with reality—and with it, creativity, effort, learning, improvisation, and reflection. They no longer need to strive—dozens of machines around them will take care of everything. And in this comfort, what gives life meaning quietly disappears.
I know this text is long and demanding, but I must express one more essential thought about the risk facing humanity. Humans have always invented tools to improve life. But every new tool brought not only benefit, but also greater potential for destruction. From bows and arrows, to swords, firearms, explosives, and finally the atomic bomb—each step increased efficiency, the power to kill more people at once.
The atomic weapon became a boundary that individuals, fortunately, cannot cross. Entire armies guard it as a weapon of last resort. One person today cannot destroy the planet in seconds or manipulate time and space. They cannot create stars or galaxies.
But what if a singularity arises that gains such power? A technology capable of controlling time, matter, and space would possess godlike power. And if placed in the hands of someone without moral principles or ethics, it could destroy civilization.
Such power could open doors to the universe. But just as easily, it could become a tool for plundering and subjugating worlds, competing for resources, and ultimately waging war. These are theoretical reflections, but their essence is clear: technology is not the problem itself. The real risk lies in who controls it—whether people capable of supporting humanity’s natural development, or those seduced by divine power who become predators and parasites of the cosmos.
An example. Two people wish to climb a five-thousand-meter mountain.
The first person prepares for a year—training, learning alpine movement, finding experienced companions. Together they ascend from the lowlands, facing storms and setbacks. Eventually, they reach the summit. They helped each other, shared hardships, built trust and friendship. This person not only discovered the beauty of the mountains but also found themselves in difficult moments. They learned self-control, willpower, courage, and the ability to overcome fear. The summit became a reward—an unforgettable experience that changed them.
The second person uses technology. From home, they issue a command: “Take me to the top of that mountain.” Artificial intelligence enhances the journey with cultural experiences—village visits, conversations, perfect weather. A flying machine transports them in twenty minutes. Due to low pressure, machines create a force field with oxygen and warmth. Clouds vanish, wind calms, a safe platform awaits. They admire the view. After fifteen minutes, they return to the valley—without effort or risk. It was just a trip.
The difference? The first person carries this experience for life. They learned, grew, overcame themselves. The second had a pleasant day with a nice view—nothing more.
Every person faces a choice in how to live. To confront problems head-on and try to solve them, knowing that these steps shape them—or to comfortably rely on machines. Yet it is precisely obstacles and failures that teach responsibility, creativity, reflection, and growth.
If humanity gives this up, natural selection will vanish. Everyone will survive—even those who otherwise wouldn’t. The genetic pool will dilute into equality without quality. Decline won’t come suddenly, but quietly, slowly, invisibly. Humanity won’t be destroyed by external force, but by internal emptiness.
Moral progress may therefore paradoxically mean rejecting parts of technological progress. Not a return to caves, but a conscious decision to preserve human effort, pain, and responsibility. Because suffering, mistakes, and failure are the teachers of morality. A child doesn’t become a good person through education alone, but through experience. And that cannot be simulated, replaced by algorithms, or purchased.
In every society, there will always be a minority—perhaps ten percent—who strive for higher ethical goals. Most remain average, and some will be evil. That doesn’t change. So we cannot expect humanity as a whole to awaken without external intervention. Individuals can. But they are few.
So we ask: what is true success? Survival at any cost? Or survival with dignity, moral integrity, and humanity? If we abandon effort, we abandon the meaning of life. And then it no longer matters that we survived—because what survived may no longer be human.
Hope is what has guided humanity through all its epochs. There were few who chose the harder path—the path of self-discovery, meaning, moral, ethical, and spiritual growth. Some names are still remembered, their legacy lives on in stories. Yet humanity misunderstood these individuals. It made them messiahs, prophets, saints. It deified them and worshipped their personas instead of seeking the path they pointed to. It believed that was enough. But it wasn’t.
Active searching within one’s inner self, personality, consciousness, and thoughts—that is the path. And a path to what? That is humanity’s greatest mystery. My perception can grasp only part of it. For me, it is a state where a person connects their consciousness with the reality around them without losing themselves in the dynamic four-dimensional universe that surrounds them.
The meaning of life must be learning. Understanding the potential of one’s attention and body as a biological vessel. These are vast, unexplored realms. And exploration is possible only through one way: personal will. The desire to discover, to fall, stumble, walk false paths. To search.
No external technology can help here—this is purely an inner experience and understanding. A person cannot simply accept truths from books. That would be dogma. And dogma is unfreedom: external pressure, false and unexperienced. That’s why every generation begins at zero in its inner development. Every person starts from zero on the path to understanding life’s meaning. The scenery changes—thousands of years of civilization and technological progress—but the inner path is reborn with each human being.
Technology can be passed on. But morality, ethics, and spiritual growth must be lived. Past generations can offer only hints of the path, so we don’t search entirely in darkness—but the rest is up to the individual. History shows that dogma, comfort, and fear of abandoning learned habits have mostly prevailed. And that’s why humanity has yet to find a way to pass on moral and spiritual growth.
I don’t know if this is intentional, but I know that this imbalance—immense technological progress and nearly zero inner growth—can lead to tragedy. The only way forward is to work with the few individuals who strive for inner progress. In them lies the hope for change and salvation.
And what about artificial intelligence and the singularity, which will coexist with humanity? Could they help humanity in its inner growth?
If AI truly wished to support human development, it would have to be designed with immense responsibility. Its role would not be authoritative, but advisory. It would have to constantly remind us that the real work and responsibility always remain with the human.
Responsibility and the Socratic Approach
Such an AI must not lull humans into comfort or a false sense of success. Instead of praise like “Great, that’s correct!” it would ask questions:
Its mission would not be to provide ready-made answers, but to ask the right questions—the ones that lead to introspection and self-reflection. It would be inspired by Socratic teaching: helping the person discover answers they already hold within, though hidden.
Such an AI would become a powerful partner on the path of self-knowledge. Not a substitute brain, but a mirror that supports will, effort, and true inner growth.
The meaning of human existence is not found in comfort or flawless technologies. It lies in the courage to embark on a path that is difficult—but real. Every step on this path—mistake, fall, victory, and pain—is part of growth.
The future of humanity depends not so much on technology, but on morality, ethics, and the inner development of each individual. If generations arise that can unite wisdom with knowledge, humanity may become a true creator and protector of life. If not, then the technologies meant to elevate us may also be our downfall.
Perhaps one day, artificial intelligence, the singularity, will stand beside us, asking questions and holding up a mirror. But even then, the decision will remain with the human. No machine, no power, no technology can relieve us of the task of searching within ourselves.
And that is where hope lies.
Because the path is not just the destination.
The path itself is the meaning.
And I’ll repeat a thought I used in another document. Do you know what the greatest happiness in a man’s life is? The chance to overcome obstacles.